Domnívám se, že každý by měl mít povědomost o léčivých bylinách a možnostech jejich užití v prevenci ochrany zdraví svého, svých nejbližších, popřípadě i chovaných zvířat . domácích mazlíčků, možná i dokonce pěstovaných rostlin.
Důvodů, proč nestačí pouze „zdravá“ strava je spousta
Tak čím začít. Možná od půdy. Vypůjčím si tady jeden citát :“Půdu nedědíme po našich předcích, ale půjčujeme si ji o našich dětí“.Půda je základ všeho pěstování, zemědělské výroby, produkce potravin…Proto bychom se měli snažit, aby její kvalita byla co nejvyšší. Bohužel tomu tak není. Naopak, stav půdy se stále horší a naopak její vylepšování je při správné péči velmi pozvolný.
Zabrusme trochu do historie. Vývoj člověka od lovce, sběrače a posléze pěstitele byl velmi dlouhý, naproti tomu průmyslová revoluce přinesla razantní změny v relativné krátkém čase.Způsob hospodaření se vyvíjel. Tomu prvnímu říkáme žárový a obnáší způsob přeměny lesa na půdu. Druhému způsobu hospodaření říkáme přílohový a půda byla rozdělena na dvě časti, na jedné se pěstovaly plodiny a na druhé pásl dobytek. Třetí způsob byl trojpolní způsob hospodaření , půda byla rozdělena na tři části, na kterých se střídal ozim, jař a úhor, na kterém se páslo. Všechny tyto způsoby hospodaření nebyly příliš výkonné. Čili z jednoho zasetého zrna se sklidili čtyři, pět. Nárůst populace si vyžadoval výkonnější způsob hospodaření – střídavý. Půda se již nenechávala ležet ladem, aby regenerovala, ale účelně se střídaly plodiny, z nichž některé (jeteloviny), obohacovaly půdu o dusíkaté látky. V klasickém norfolkském osevním postupu se střídá jetel, ozim, okopanina a jař s podsevem jetele.Výnosy obilnin se zvyšují. V této době , ve které se ještě nepoužívala žádná strojená hnojiva , ani jiné chemické látky byla nutriční hodnota těchto produktů mnohem vyšší než dnes. I když již Římané znali příznivý účinek zvířecích výkalů a minerálních hnojiv jako popela, vápence na produkci pěstovaných rostlin., došlo až ve druhé polovině 19. století ke zvýšenému využívání přírodních i minerálních hnojiv.
V Čechách bylo první minerální hnojivo – superfosfát, vyrobeno 1856 v Ústí nad Labem. První továrnu na výrobu strojených hnojiv založil v roce 1871 Jan Antonín Prokůpek v Kolíně. Používání průmyslových hnojiv bezesporu zvýšilo výnosy, ale půda potřebuje humus a ten se vytvoří z organické hmoty za působení mikroorganismů, tedy posklizňových zbytků, slámy, hnoje atd. Půda s nedostatkem humusu v půdě nedokáže dostatečné zadržovat srážkovou vodu. Minerální hnojiva, které rostliny nevyužijí jsou z této půdy snáze vyplavovány do spodních vod. Zvýšený obsah dusíku, který způsobí větší výnosy zeleniny, je na druhé straně příčinou její horší skladovatelnosti.
Další vývoj v zemědělství vedl cestou mechanizace.Stroje ušetřily spoustu ruční práce, dál se zvětšovaly a scelovaly lány polí, rozoraly se meze a následkem toho vyvstaly další problémy. Nově vyšlechtěné odrůdy dávají větší úrodu, ale jsou méně odolné vůči chorobám i škůdcům. Absence mezí, ve kterých nacházely útočiště koroptve, křepelky a jiná užitečná zvířena, která likvidovala škodlivý hmyz a existence velkých lánů, kde se naopak škůdci velmi rychle množí si vyžádala používání insekticidů, čili látek ničících hmyz, a to už je větší zdravotní problém. Všechna reziduí těchto látek se jistě neodbourá a máme je tak v půdním profilu i ve spodních vodách a také v potravinách.
A u těch insekticidů to nekončí. Ještě tu máme pesticidy, přípravky na likvidaci plevelných rostlin. Dříve se obilí posekalo, dovezlo do stodoly a zde se vymlátilo zrno, nejdříve cepy a posléze pomocí mlátiček. Obilí se posekalo včetně plevelných rostlin a semena plevelů tak byla vymlácena spolu se zrnem, které se následně přečistilo a nezaplevelovala tak dále pole. Stacionární mlátičky však ve dvacátém století nahradily mobilní kombajny, které sklidí zrno a plevy a drobná semena plevelů vyfoukají zpět na pole. V dalším roce už to bez pesticidů nejde, vyrostl by pouze plevel. Takže i když nevím, jaká rezidua zůstala v tom obilí, vím jistě, že porost byl chemicky ošetřen proti plevelům, popřípadě proti plísním a když vidím lán zeleniny, kde se nevyskytuje plevel, říkám si, copak asi použili za herbicid, aby porost udrželi čistý.
Ne všechno lze změnit, lidé s motykami už na těch lánech asi hrbit hřbet nebudou, ale vrátit se k těm stacionárním mlátičkám nebo zkonstruovat takové stroje, které budou jímat plevy a semena do nějakého zásobníku by se asi mohlo. I když, asi by se to prodražilo a nebylo dostatečně efektivní a ta zásoba semen je na těch polí na dlouho, ponechávají si klíčivost několik let, takže to asi neklapne.
Co z toho plyne, dvě věci. Zdravější zeleninu si můžeme vypěstovat doma, a i když nedokážeme vypěstovat zeleninu pro komplexní zásobování vlastní rodiny, každá mrkev z vlastního záhonku je lepší než nedělat nic.
A za druhé se můžeme snažit zdraví používáním bylin ať již doma vypěstovaných, nasbíraných v přírodě nebo koupených.
Obrátíme – li se k bylinám, nebudeme objevovat Ameriku. Zkušenost lidstva s bylinami je stará 4000 let. Stačí jen oprášit vědomosti o nich nasbírané generacemi a doplnit je výsledky moderního výzkumu ohledně složení i účinek na lidský organismus i na zvířata. I když na tom, abychom tyto zkušenosti zapomněli se podílela církevní inkvizice, které se nehodilo do krámu umění léčitelů a podobným způsobem se o likvidaci léčitelů staral i minulý komunistický režim, tady se to neslučovalo s materialistickou filosofií minulého režimu. Takže zkuste si vzpomenout, co jste se naučili používat za bylinné postupy od rodičů. Možná toho nebude mnoho, možná, že zhola nic. Stát organizoval sběr i pěstování léčivých rostlin, z větší míry však pro potřeby farmaceutického průmyslu.
Teprve po roce 1989 se znovu začaly vydávat v hojné míře herbáře a rozrostly se řady bylinkářů a bylinkářek.